O veveričke...

Čítam Rakovinu od Solženicyna. Už som skoro na konci. Dnes som narazil na úryvok o veveričke v ZOO:
Oleg potom přešel k začátku druhé aleje a u jedné klece zahlédl nějaký rozruch, hlavně děti se tam tlačily. Něco tam uvnitř divoce pobíhalo, ale pořád a pořád na jednom místě. A pak se ukázalo, že tam v kole běhá veverka. Jako v tom přísloví. Jenže tam si to člověk nedovede dobře představit, kdežto tady to bylo in natura.
Veverka měla v kleci i kmen stromu, nahoře se rozkládaly jeho větve – ale kromě toho bylo u stromu lstivě zavěšeno i kolo: buben obrácený k divákovi, uvnitř loukotě byly kolem dokola připevněny příčky, čímž celá loukoť vypadala jako nekonečné, uzavřené schodiště. A veverka zřejmě nechala strom stromem, vykašlala se na šplhání po větvích až kamsi do výšky, a z nějakého důvodu byla v kole, ačkoli ji tam nikdo neposílal ani nelákal na něco dobrého – přilákala ji jen falešná představa domnělé činnosti, domnělého pohybu.
Začala pravděpodobně trošku poskakovat po příčkách-schůdkách, jen tak ze zvědavosti, to ještě nevěděla, jak nemilosrdně ji to může přitáhnout (poprvé to nevěděla, a potom už to tisíckrát poznala, a stejně!). Ale teď už se to všechno bláznivě točilo! Celé vřetenovité tělíčko zrzavé veverky i její našedle zrzavý ocásek vířily v oblouku v šíleném tempu, příčky v kole se míhaly, až splývaly, veverka se vydávala ze všech sil, div jí srdce námahou nepuklo, ale nemohla se dostat předními tlapkami ani o stupínek výš.
I ti, kdo tady stáli už dřív, viděli veverku pořád běžet, a Oleg zde postál několik minut a bylo to pořád totéž. V kleci nebylo vnější síly, která by mohla kolo zastavit a veverku zachránit, a ona sama neměla tolik rozumu, aby pochopila, že musí vyskočit, že je to marné. Ne! Jediné, co mohlo celou situaci vyřešit, byla veverčina smrt. A na tu Oleg čekat nechtěl. Šel dál.
Veľa silných myšlienok. Vykašlala sa na strom a na šplhanie do výšok... a uviazla v nekonečnom kruhu. Začalo to nevinne, len tak zo zvedavosti. A potom zrazu nie a nie prestať. Buď to ukončí veverička, alebo smrť. Nedá sa na to pozerať. A predsa sa na to kde kto pozerá. S úsmevom, akoby to bolo niečo veselé.

pixabay/3815262